Já a kmotřenka 
Kristýna

Tak tedy něco o mně

Jmenuji se Petr Václav Vopálka. Narodil jsem se na ostrově, asi proto mám rád od mala vodu. Jsem Pražák do čtvrtého kolene. Nejdříve jsem absolvoval střední průmyslovou školu strojní v Praze 5 na Smíchově. Strojařinu máme v rodině v krvi již po několik generací. Přesto, že mi učaroval svět motocyklů, automobilů a letadel, vystudoval jsem v letech 1994-1999 na Husitské teologické fakultě University Karlovy, obor teologie 2 a učitelství. Byl jsem poněkud pozdním studentem, který si doplňoval své vzdělání potřebné pro službu duchovního (v revoluci, 25. 11.  1989, jsem byl vysvěcen v Církvi Československé husitské na jáhna).
S počítači pracuji od roku 1989. Můj vztah k nim byl zpočátku velice nesmělý. Tehdy jsem pracoval jako zkušební technik v Ústavu pro výzkum motorových vozidel v Praze. Průlom v této ostýchavosti způsobil můj tehdejší kolega a současný kamarád Milan. Později, to jsem pracoval již v církvi, jsem se dostal od operátora až ke stavbě hardware a instalaci i nastavení software. Od konce roku 1999 do ledna 2001 jsem se trochu věnoval i vytváření webových stránek. Po několikaleté práci v redakci církevního čtrnáctideníku Český zápas, jsem se stal webmasterem oficiálních stránek církve www.ccsh.cz a spolubudovatelem interní sítě. V lednu 2001 jsem přijal kněžské svěcení v Církvi československé husitské. Jelikož většina mých spolupracovníků z redakce odešla a s nimi i pohoda a radost z díla rozhodl jsem se v únoru 2001 vrátit se zpět mezi dělný lid do civilního zaměstnání a při tom sloužit kněžskou službou, kde církev potřebovala. Více jak rok jsem zastupoval své kolegy nebo s nimi spolusloužil a pomáhal s pořádáním a organizací akcí pro mladé lidi. Být knězem i obyčejným pracujícím člověkem má svá specifika. Pobyt mezi lidmi mi pomáhá k rychlejšímu a hlubšímu chápání jejich života i problémů.
Krátce před a zejména po nástupu patriarchátu ThDr. Jana Schwarze začalo vzrůstat napětí napětí mezi liberálně a tradičněji založenými věřícími a do církve vstoupily soudobé politické praktiky. V oficiálním církevním tisku se začaly bez dalšího komentáře objevovat články, které se dotýkaly i základních témat křesťanství jako je Duch svatý a modlitba ke Kristu. K tomu se později v plné šíři přidal i poněkud bulvární ráz tohoto církevního periodika. V tomto čase jsem po určitém zvažování využil nabídky a přijal svěcení s apoštolskou posloupností. Nebyl jsem jediný. Učinil jsem takto v uzším společenství, ne tedy zcela veřejně. Později, když tato událost byla senzačně odhalena a medializována církevním periodikem, neboť i já sám jsem se k tomuto činu přihlásil, našli se někteří vykladači toho činu. A tak se ze mne rázem podle nich, do té doby srdečných, bratří a sester, stal vnitřní nepřítel, narušitel jednoty, a já nevím kdo ještě. A hned se vyrojilo a šířilo několik zaručených výkladů mého ohavného činu jako např. touha po moci, nadřazenosti, pohrdání CČSH, ap. Mé důvody však byly zcela jiné, avšak ty tyto zaručené šířitele pravd příliš nezajímaly. Dostal jsem nálepku, a tak někteří čekali na příležitost jak se se mnou jednou pro vždy vypořádat. Mohu se jen domnívat na základě některých pramenů a rozhovorů, že záminkou zúčtování se stalo křivé obvinění dvou lidí, které říkalo že hovořím a dokonce káži proti pražské diecézi. Výsledkem bylo, že jsem byl bez jakéhokoliv disciplinárního řízení a dokonce bez udání jakýchkoliv důvodu zbaven svolení k duchovenské službě při pražské diecézní radě. I po dvojí oficiální urgenci mi důvod nebyl sdělen. Nikdo z vedení pražské diecéze, vyjma biskupa který mi poskytl osobní rozhovor, nechtěl žádné vysvětlení, ani církevní periodikum mi nedalo šanci se hájit proti útokům na mne a mé přátele. To však nic nemohlo změnit na tom, že knězem jsem zůstal dál a sloužil jsem těm, kteří mne o službu žádali. Mimo jiné proto, že je to mou doživotní povinností. Přihlásil -li jsem se k linii služby apoštolů, pak již zcela nemyslitelné abych Kněžství bral jako dočasné zaměstnání, funkci či post. Pro mě se stalo, již jáhenského svěcení v roce 1989 celoživotnítním a neměnným stavem, který přijetí apoštolské posloupnosti potvrdilo.
V této nelehké době jsem poznal kdo jaký v podstatě je. Byl to čas odhalování a kromě zarytých oponentů jsem poznal v CČSH i další opravdové přátele. Děkuji za vpravdě křesťanské společenství a podporu především náboženským obcím v Tuchoměřicích, Hostivici, Praze-Břevnově a Praze-Kobylisých jimž jsem mohl na jejich žádost a se svolením tehdejšího biskupa Karla Bicana až téměř do závěru roku 2007 sloužit.
Jako velkou milost a dar a možná i projev Božího humoru jsem přijal narození mého syna Vojtěcha, který na svět přišel právě 6. 7. na svátek mistra Jana Husa. Proč se tak stalo ať vede k zamyšlení mne i mé odpůrce.
V současnosti je v Církvi československé husitské můj statut takový, že patřím do náboženské obce v Tuchoměřicích kam jsem následoval svou manželku. Tomuto společenství sloužil jsem a sloužím tak, jak mi kdy bylo možno a jak ono potřebovalo. Mimo jiné sloužím i jako zvoník. Rozeznívám největší zvon Matku Páně Marii, aby jeho hlas svolával věřící k bohoslužbě. Nyní po zvolení nového biskupa jsem v pražské diecézi Církve československé husitské knězem dočasně postaveným mimo službu. Tak mi to bylo oznámeno.
Po všech těžkých věcech člověk nesmí zahořknout a nechat se zlomit. To je úkol ďábla, dostat vás do pozice nepřítele vůči ostatním. Kristus chce však po nás jiné věci - držet a vydržet na jeho cestě. Není dobré ani prospěšné, když služebník Boží horečně touží po odměnách, vysokých postaveních, titulech, bezdůvodné úctě, moci nad druhými - vždyť největší odměnou je radost těch, kterým jste mohli posloužit. Kdo nezažil tuto radost, nemůže být ve své kněžské službě šťastný.

NAHORU