Osvobozovat a nespoutávat
Ano, podaná ruka je něco jiného než zvednutý prst a umět naslouchat je odlišné od rozkazování. Snažit se porozumět, pochopit, pomoci. Být k dispozici věřícím i nevěřícím. K této úvaze mě inspiroval mail, který jsem dostal od studentky gymnázia Veroniky. Mimo jiné píše v něm o často říkané tezi Bůh = nesmysl. Takový výrok jsem mnohokrát slyšel a asi ještě mnohokrát uslyším, Záleží však kdo a proč to říká či naopak neříká. Z určitého pohledu se opravdu Bůh zdá být nesmyslem. Takové vidění trvá do doby, než se s Bohem člověk protká. Prvé velké setkání s ním je svým způsobem šok, a to nejen pro nevěřícího (Bůh je!), ale svým způsobem i pro věřícího (Bůh opravdu je!). Bůh se ukáže jako jiný, než si ho představovali jeho odpůrci i vyznavači. Poznání Boha je sdělitelné i nesdělitelné zároveň, je však vždy osobní. Boha nemám vyčteného z knih, vtlučeného do své hlavy jinými, neznám ho pouze z vyprávění, navázal jsem s ním osobní vztah (aniž bych se musel zařadit do kategorie choromyslných). Ten vztah funguje. Postupně dostávám odpovědi na některé své otázky, jiné pozbývají smyslu a já nemám důvod dále je klást. Přestává mi vadit, že neznám odpověď na všechno, což zároveň neznamená, že se přestávám ptát. Poznal jsem, co je to dotknout se tajemství, pocítit Boží lásku. Bůh nejedná s lidmi podle šablony, respektuje, že každý člověk je originál (Boží dílo je vždy originál). Cesty jednotlivých lidí k Bohu mohou být proto různé. V Boží blízkosti ustupuje lidský strach ze smrti a sílí jistota, že od Boha nás nikdy nic neodloučí, tedy ani smrt.Veronika také píše, že problémem pro lidi jejího věku jsme i my, dospělí. Já si dovolím doplnit, že my, dospělí, dovedeme být problémem i sobě navzájem, tedy nejenom dětem a dospívajícím. Možná málo spolu mluvíme o tom, co nás skutečně trápí, třeba jen proto, abychom v tom klopýtání a potácení nebyli sami. Snad si málo vzájemně věříme nebo sami sobě věříme příliš (to se týká obou stran).
Víru nelze nařídit, víra je dar, Boží a ne lidský dar! Plnění toho, co mi někdo nařídí, není víra. Nestačí jen ten, kdo dává (Bůh), musí být i ten, který přijímá (člověk). Kdo nechce přijmout, nepřijme. Bůh není ten, kdo má potřebu se vnucovat. V tom je lidská svoboda, svoboda se rozhodnout. Nefér, však podle mého názoru, je nevěřit, nehledat a při tom suverénně tvrdit, že Bůh není. Argumentace o Boží neexistenci od takového člověka nepřijímám, neboť jsou minimálně z druhé ruky. On sám, jakoby měl strach se o tom přesvědčit na vlastní kůži. Bojí se hledat pravdu?
Vím, že i církve v některých případech lidem cestu k Bohu spíše komplikují než usnadňují.. Nutno si však uvědomit, že církev netvoří jen lidé, ale i Bůh (naštěstí). Všude tam, kde jsou lidé, jsou i chyby a selhání. Křesťané se neliší v tom, že by byli neomylní a dokonalí, ale v tom, že vědí, co v případě selhání dělat. Druhou věcí je, zda tuto vědomost upotřebí.
V církvi vždy budou i zloději, podvodníci a gauneři všeho druhu. Vždy to tak bylo a na této zemi bude. Žádné lidské společenství není zcela ideální a dokonalé. Je však třeba hledat ty opravdové a poctivé, často skované v ústraní. To jsou strážci pokladu víry, ti jsou světlem i pro náš život, oni na sobě nesou Boží odlesk. Setkání s nimi je posilou a pomocí.
Petr V. Vopálka
Trocha humoru
Můj první učitel ThDr. Rudolf Horský nám jednou při kazatelském kurzu vyprávěl historku, která se stala někde v zahraničí. Jeden farář sloužil bohoslužby a liturgie dospěla ke kázání. On tedy vstoupil na kazatelnu, položil si pečlivě napsané poznámky a kázal. Hovořil o stvoření světa a zrovna když řekl : "A Adam řekl Evě..." náhle jej polilo horko. Zdálo se, že jedna stránka poznámek se někam zatoulala. Naklonil se tedy blíže k poznámkám a hledal avšak polohlasem si řekl: "Nemám list". Tuto větu však naprosto zřetelně přenesl mikrofon umístěný na kazatelně. Kostel vybuchl smíchy neboť vyřčené dvě věty si spojil v jeden celek. Takže pozor na poznámky a na mikrofony.Petr Vopálka
Ulovené knihy
Někdo chodí lovit ryby, jiný zvěř, ale já chodím na lov knih. Lovišti jsou antikvariáty (silný pocit z úlovku, cenově dostupné) nebo tzv. "reál", tedy obyčejné knihkupectví, zpravidla s křesťanskou literaturou (velký výběr, cenově zátěžové).Poslední dobou jsem, mimo jiné, ulovil dvě knihy. Ta první se týká významu a prožívání večeře Páně, zpracovaných formou zamyšlení. Jmenuje se S hořícím srdcem a autorem je Henri J. M. Nouwen. Od téhož autora jsem četl více knih a všechny byly dobré (za zmínku stojí Život milovaných dětí).
Druhá kniha, o které se chci dnes zmínit, se jmenuje Kam kráčí církev? a autorem je Medard Kehl S.J. Je určena spíše pro duchovní. Zabývá se problémy komuniální teologie. Autor je dostatečně ekumenicky otevřený a má odvahu hovořit i o bolestných a často obcházených problémech v církvi.
